Pokud zabrousíme do hloubky historie samotného pojišťovnictví, dostaneme se až do starověku. Lidé si v tuto dobu pojišťovali primárně to, co pro ně bylo nejdůležitější. V případě starého Egypta svůj posmrtný život. Mezi staviteli pyramid platila dohoda, která stanovovala, že při úmrtí jednoho, ostatní zařídí a uhradí pohřeb. Ve starověkém Řecku měli vojáci, kteří byli poraněni v boji, dohodu o náhradě škody. Postupem času si tyto dohody osvojili i řemeslníci, obchodníci a zemědělci, kteří byli názoru, že je dobré se na případné překážky a škody složit. 

Pro pojišťovnictví, jako ho známe dnes, nemusíme sahat do historie příliš daleko. Moderní pojišťovnictví dnes již znamená výdělečnou činnost, dříve tomu tak ale nebylo. Jak šel čas, vznikalo životní pojištění (dříve šlo však spíše o sázky na to, kdo např. zemře ve válce, což samotnému pojišťovnictví spíše ubližovalo). Od 18. století však životní pojištění nabíralo postupně ten správný směr, samotné pojišťovnictví se tak dostalo do rovnováhy a lidem začalo být prospěšnější.

U nás pojišťovnictví pořádně začala rozvíjet až Marie Terezie v 18. století, kdy vydala patent pro docílení pojišťování proti požárům. Dostala se ale do rozporu se stavy, kteří se báli o úmyslné zapalování starých a zchátralých stavení a značnou finanční zatížeností. Padlo několik protinávrhů, které si mezi sebou přehazovali stavy a Marie Terezie. Nicméně po dlouhých procesech možnost tohoto pojištění neuspěla.

Postupem času, ještě během 18. století, vznikly však pojišťovací instituce, které při vzniklých škodách požárem dovolovali poškozeným žebrání a pořádali jim nejrůznější veřejné sbírky. Bylo jim také umožněno díky těmto institucím čerpat různé příspěvky a slevy na daních. Takto a nikterak jinak systém pojišťovnictví fungoval až do roku 1814, kdy na základě vzniklého masivního požáru bylo zjištěno, že stávající finanční prostředky nejsou dostačující pro obnovu a opravu zničených stavení. U příležitosti této zdrcující události byl navržen vznik ústavu pro požární pojišťování budov. Však během vyřizování veškerých stanov a potřebných dokumentů vydal císař František I. patent, který byl základem pro vznik soukromých pojišťoven. Za první pojišťovnu lze tak považovat První českou vzájemnou pojišťovnu, která byla založena roku 1827. Souběžně s ní však vznikl v Brně Pospolný ústav, který je známý jako Moravsko-slezská pojišťovna. Vznik této pojišťovny datujeme v roce 1830.

Za velkou osvětu v oblasti pojišťovnictví se celkově považuje první polovina 19. století, kdy byla zakládána jedna pojišťovna za druhou. Vzniklo několik pojišťoven a snad kromě pár výjimek patřily všechny mezi úspěšné a fungovaly několik desítek let.

Další však méně zdařilou vlnou v pojišťovnictví je potom v druhé polovině 19. století založení tří pojišťoven, kterým jejich působení vydrželo pouze tři léta. Jedná se konkrétně o tyto: Všeobecná česká akciová společnost pro životní a živelní pojišťování; První česká všeobecná pojišťovací banka a Vltava, banka škody z ohně, krupobití a život vzájemně pojišťující.

Pojišťovnictví se následně probírá až zcela na konci 19. století, kdy je založena akciová životní pojišťovna Koruna a další. Do této chvíle byly zakládány pojišťovny zaměřené primárně na škody způsobené požárem. Na počátku 20. století se konečně začaly zakládat pojišťovny věnující se dopravnímu pojištění, odpovědnosti proti vloupání či krupobití. První světová válka však na pár let vývoj samotného pojišťovnictví přerušila. Na českém pojistném trhu se začínají následně rozdělovat pojišťovny na tři základní typy – akciové, vzájemné a veřejnoprávní.